Kde zjistíte, že jste absolutní debil? Na školení Excelu.

Prvnímu termínu jsem utekla, srazilo mě auto. Což byla tak šokující věc, že celé školení bylo zrušeno kvůli mně a vypsal se nový termín po mém uzdravení. Ztuhl mi úsměv na tváři, když mi to nadšeně šéf sdělil. 

Dávno totiž můj nadřízený poznal, že v excelu jsem nejdál došla k CTRL+C, CTRL+V a dosud jsem si s tím vystačila. On si myslí, že by mi to stačit nemělo.

Den D. S kolegou jsem vyfunili čtyři patra. Posadili se v oprýskané zasedačce k oprýskaným monitorům. Prsty se nám rozběhly po zaprášených klávesnicích. Pila jsem hnusné instantní kafe z plastikového kelímku (a to nejsem kávový fašista, co se pozérsky vyžívá v tom, že musí všichni okolo vědět, že tedy on hipster dnešní doby chodí do trendy kaváren ideálně s vlastní pražírnou), ale to kafe bylo fakt hnusný.  Začátek blbej a většinou, když něco blbě začíná, tak to taky blbě pokračuje a blbě končí.

Funkce svyhledat ještě šla. Mám  na základě toho pocit, že jsem  vlastně celou dobu skrytý excelový talent. Byl to mylný pocit (ty mívám velice často), což jsem zjistila hned u další funkce, kde jsem se ztratila a po zbytek dne ve změti tabulek, funkcí a podmínek nenašla. Ostatní kolegové (parta IT analytiků), žasli nad tlačítkem F4 na klávesnici a dolary ve funkci. Jásali nad tím podobně jako já nad novými střevíci. Nechápala jsem, co se po mně chce, kde to jsem a s jakými lidmi to jsem. Ztracená a ztratit odtamtud jsem si přála. Mezi partou nerdu jsem se styděla přiznat, že teda jako sorry, ale moje vnímání logiky pluje v tak abstraktních vlnách, že i na počítání procent jsem si vytáhla pero a papír. Dala si to do trojčlenky i se šipkami přímé úměry.  A tak jsem předstírala, že jsem úplně stejně chytrá jako ostatní a funkce countif, je to nejúžasnější co mě ten den mohlo potkat.

„Ježiš, ten je krásnej“ žasne kolegyně nad našim školitelem, když jdeme na oběd. „Haničko, je to úchyl“ Vidím v očích kolegyně jiskřičky nad tím, že už jsem stihla zjistit něco pikantního ze života toho excelovýho krasavce.  „Víš co řekl? Že budeme odpoledne relaxovat u kontingenčních tabulek, prý je to moc hezká a milá věc, magor prostě.“  Ťukám si na čelo, kolegyně je znechucená.

U kontingenčních tabulek se už nesnažím ani předstírat, že tomu rozumím. Pan školitel přestal doufat, že mě něco naučí a analytici stále žasli nad tlačítkem F4. Zdálo se být všechno v pořádku. Jen mě bylo tak nějak  čím dal tím víc na nic. Odpočítávala jsem minuty do konce, abych mohla začít relaxovat po svém.  

Volám Petře, kolegyni, že jedu na centrálu, líčím jí průběh školení. Uznala za více než vhodné jít se opít a tak jsme pily ze žalu. Já nad tím, že jsem hloupá, že můj mozek nikdy nebude fascinující, vzrušující a že nikdy tedy tím pádem nebudu šťastná. Péťa taky plakala, nikoliv nad excelem, ale nad několikaletým vztahem s ženatým milencem.  Po litru bílého vína jsem plakat přestala. To byl pátek, v sobotu jsem se probudila a stále jsem nebyla dost veselá, tak jsem šla zapíjet dál. Zadařilo se báječně, v neděli jsem ani nevěděla, že nějaký excel  existuje (naštěstí na nepříjemné události zapomínám rychle). Tedy přesněji až do pondělního rána, než mi volal šéf.

„Ahoj Davide“ zdravím opatrně, naopak David je zase nabuzený. Cítím v jeho hlase, že vstával asi ve tři ráno, posekal trávník, postavil kůlnu, dalších tisíc věcí asi ještě mezitím stihl a samozřejmě vytvořil nějakou krásnou tabulku. David je totiž superman, excelový mág a perfekcionista a byl by rád, kdybych byla taky perfektní a posílala mu perfektní tabulky. Bohužel jeho ambice ohledně mě, nesouzní s těmi mými. Takže je David mnou často zklamán a mně je ho líto.  
„No, ahoj Zdeni, tak co školení?“
„Jo, zajímavé to bylo no.“  Zajímavé…  tímhle zájmenem označuji vždy něco, co je fakt průšvih, ale nechci druhého člověka ranit.  
„Jóóó, takže Ti to k něčemu bude?“ Když s někým mluvíte po telefonu, tak pět vteřin ticha, je hrozně moc. „ Co je? To jsou nějaký hluboký nádechy?“ Dožaduje se David odpovědi.
„Ne, k ničemu mi to nebude. Zasekla jsem na druhé funkci a už se z toho nevysekala“ Kápnu božskou. David je v šoku, věřil že se posunu dál než na tu druhou funkci. O tom, jak jsem počítala procenta pomocí trojčlenky taktně pomlčím, raději. 
„A co školitel?“ Ptá se, dává mi šanci to svést na něj. Mohla bych, ale neudělám to.

„Školitel byl moc pěknej. Cožpak o to, Toho jsi mi vybral dobře.“  Když nevím kudy kam, vtipkuji. 

„Tak to jsem zvědavej na zpětnou vazbu od něho.“  Cítím, že začíná být rozčílený, ještě rychleji mluví, než je u něho normální a zvedá hlas.

„Ale ne, já si myslím, že to nakonec nebude tak špatný. Moc hezky jsme se na sebe s pánem usmívali.“ Snažím se ho uklidnit, že mu snad takovou ostudu neudělám. Špatně. Naopak, zdá se mi ještě víc rozčílený. Nikdy mu nepošlu perfektní tabulku a ještě neprofesionálně koketuju se školitelem.  
„No, prima, takže ty jsi balila školitele a co dělal Petr?“ Vyzvídá na kolegu.

„Petr se zasekl na první funkci a pak byl ticho, možná klimbal.“ Víc nestihnu říci.  

Všechno zlé, má však i svoji dobrou stránku a to je vědomí, že jsem tímhle úhlem pohledu naučila koukat i kolegu, morouse Péťu.  Vyprávím mu opatrně, jak probíhal rozhovor s naším bossem.  „Ale co, nic si z toho nedělej.  Alespoň ho už nikdy nenapadne, aby nás někam posílal.“ Pravda, za dva dny jsme nemuseli na celofiremní, povinnou poradu.